Jižní Amerika

Jižní Amerika

Říší zlata a slunce 2. část

Po dni dakarského volna se v Arice na severu Chile definitivně loučíme se zbytkem značně prořídlého jezdeckého pole, které se závodním tempem vrací zpět do Buenos Aires. Tytam jsou argentinské pampy i poušť Atacama. Jediné co nás v Peru ani Bolívii, kam na příští tři týdny směřujeme, neopustí, je pás andských velehor.

Autor: Jaroslav Šíma Foto: autor, L. Šímová a J. Jansa

Jára Šíma - Jižní Amerika

Ještě mnohem vstřícnější chování lidí než v Chile a Argentině mi připomíná, stejně jako nekonečné čekání a zařizování hraničních formalit, moji oblíbenou Afriku. Jistě je to i tím, že je zde mnohem tepleji. Vždyť jsme podstatně blíže rovníku, než tomu bylo třeba v Tres Lagos, našem nejjižnějším bodě cesty. Nad Antofagastou jsme protnuli obratník Kozoroha a v Cuzcu budeme dokonce vzdáleni pouhých 14° od rovníku. Největším překvapením za peruánskou hranicí, jsou pro mě však rozlehlé písečné plochy a vysoké duny. Krajina podél Tichého oceánu mi silně připomíná Mauritánii. Až sem příští rok přivede pořadatel Rallye Dakar již 34. ročník, budou boje o prvenství zaručeně ještě napínavější.

Ještě malé vysvětlení proč neustále píši v množném čísle. Z dvanáctičlenné skupiny, kterou jsem do Jižní Ameriky přivedl, jedeme po rozdělení na zájmové skupiny, tímto směrem už jen tři. Já s manželkou Lenkou na dlouhodobě testovaném BMW F 800 GS, které má v tento moment najeto 133 000 km a kamarád Jirka na Aprilii Caponord.

Jára Šíma - Jižní Amerika

Konečně pravé Peru

Vedle překvapení v podobě vyprahlého pásu pouště podél tichomořského pobřeží mě čekalo v Peru ještě další překvapení. Naštěstí se brzy ukázalo, že jde o planý poplach. První zastávka u benzínové pumpy přinesla neuvěřitelný šok. Litr benzínu přes 60 Kč?? To snad není možné, to by bylo tak na dotankování nádrže a pelášil bych zpět do Chile. Dámská obsluha mě však nadále přesvědčuje, že jde o cenu za litr! Nedorozumění vysvětlil až policista. Jde totiž o cenu za galón. Rázem se dostávám na cenu benzínu na Ukrajině a to už je mnohem veselejší.

Kvalitní asfaltová silnice uhýbá vpravo směr Cuzco. Na řadu přichází neustálá stoupání a brzy se dostáváme do oblastí, kde číslice na GPS klesají jen zcela výjimečně pod údaj hlásající nadmořskou výšku 4500 m. BMW i Aprilie s tím nemá problém a díky moderní technice vstřikování si s tím hravě poradí. Horší to zde budou mít o nějaký den později naši kolegové, kteří pojedou trasu v opačném směru. Jejich staré karburátorové motocykly si s touto nadmořskou výškou nebudou umět poradit. Tenhle problém, ale vyřeší během několika dnů pauzy a zdejší zruční ladiči, kteří pomocí slabých drátků vsazených do trysek zmenší přívod paliva a domluví tak chodu motoru.

Jára Šíma - Jižní Amerika

Při stoupání a klesání téměř liduprázdnými Andami se mi v množství serpentin a nových výhledech dere na jazyk, sem tak příznačný song El condor pasa. Tady by ale ten kondor asi brzo umrzl? Kolem nás přibývá zasněžených vrcholků a jsem rád, že naše těla halí teplé vrstvy funkčního prádla Devold. Letitá značka, kterou oblékal již Amundsen, plní perfektně svoji roli. Ten den nás navíc v horském průsmyku uvěznily kroupy. Ještě, že jsme v tom momentu zrovna seděli široko daleko v jediném bufetu. Nedovedu si představit, kdyby nás tohle chytilo ve volné přírodě. Kroupy bubnují do plechové střechy a během okamžiku je silnice pokryta ledovou krustou. Když ledová bouře přestala, šel jsem se místo další jízdy, klouzat. Ještě hůře tu situaci snášel Jirka. Už při stoupání se mu udělalo špatně a ochlazení ho skolilo ještě víc. Majitelé bufetu nás proto pustili do staré chalupy a zde jsme pod několika vrstvami dek, přečkali ledovou noc. Další den stačilo popojet jen o několik desítek kilometrů dál a silnice klesající v nekonečných serpentinách nás přivedla konečně do zelených oblastí. Takhle nějak jsem si vždy Peru představoval. Travnaté či zalesněné kopce, plné keřů a barevných rostlin, až z těch odstínů zeleně přecházel zrak.

 

Na Machu Picchu?!

 

Návštěvu Cuzca, dávného centra incké kultury, nelze vynechat. Nejhezčí podívaná na hlavní náměstí s několika krásnými kostely, podloubími po jeho obvodu a osvětlenou kašnu v jeho středu, je večer. Pokud už je člověk v těchto místech, jistě se neubrání ani návštěvě legendárního Machu Picchu, což v kečuánštině znamená Starý vrch. Dodnes tajemná památka uvedená na seznamu UNESCO, je turisty nejvyhledávanějším místem v Peru a my jsme zde zrovna v roce jejího stého výročí znovuobjevení archeologem z Yaleské university, Hiramem Binghamem.

 

Tento výlet je ale zároveň tím nejdražším, co si zde můžete dopřát. Na rozdíl od většiny turistů, kteří sednou do vláčku už v Cuzcu, nechají se přepravit do Aquas Calientes, odrazového můstku k Machu Picchu, zde si pronajmou ubytování, protože vrátit se do Cuzca v jednom dni není z technických důvodů možné, volíme variantu mnohem levnější. To ovšem znamená absolvovat náročnou cestu horskými silničkami přes vesnice Ollantaytambo (jedno ze sídel Inky a vládnoucí třídy), Ipal a Santa Marii až do Santa Terezy. Odtud pak ranním busem nebo taxi na vlak, který vás tou nejkratší a nejlevnější trasou dopraví pod uznávanou památku. Je jen na vás, zda se do dvouhodinového stoupání pustíte po svých nebo využijete služeb v dolarech placeného autobusu. Vložená investice, ale stále není zárukou, že uvidíte to co čekáte a znáte z fotografií. Časté změny počasí (jsme ve 2500 m) jsou zde běžným jevem, a tak i my bohužel patřili k těm, kteří viděli ty úžasné stavby v mlžném oparu, skrápěni deštěm. Největším zážitkem, tak zůstala samotná cesta z Cuzca do Santa Terezy. Poslední pasáž vede vysoko nad řekou a off-roadový úsek, hrozí každou chvíli sesuvem.Škoda jen, že pneumatiky Mitas E-10, dostaly za uplynulých 11 000 km tak neskutečně zabrat. Jejich vzorek byl mnohem nižší, než bych si zde přál.

Jára Šíma - Jižní Amerika

Camino de la Muerte

V Bolívii nás láká vedle Silnice smrti, také proslulé jezero Titicaca. A to dokonce tolik, že volíme trasu přímo přes jezero, kde najíždíme na trajekt, který nás dopraví na jeho druhý břeh. V první bolívijské vesnici se neubráním překvapení. To když spatřuji motocykly Jawa. V každé vesnici jich potom vidíme hned několik. Jde o první modely 634, dovážené v letech 1976 – 1980 a vedle množství těch, které stojí kůlnách jsou některé dodnes běžně provozovány. Na trajekt přes jezero Titicaca, kde jsme viděli ony známé rákosové čluny Kon-tiki, jsem si vzpomněl hned následující den po našem přejezdu. Věřte, nebyl to však dobrý pocit, když jsme ve večerních zprávách zahlédli obrázky potopeného trajektu s dvěma automobily na palubě!

Bezmála milionový La Paz je nejen nádherné město zasazené do okolních hor, ale také nejvýše položené hlavní město světa. Centrum La Pazu leží v nadmořské výšce asi 3660 m. Některé části města sice spadají hlouběji do údolí, ale velká část La Pazu leží naopak výše. Některé domy se šplhají až do výšek přes 4000 m. Odtud tedy podnikáme se svými motocykly zasněžené stoupání do sedla La Cumbre (4700 m.), ze kterého v dešti klesáme až k odbočce na Camino de la Muerte, či chcete-li anglicky, Death Road. Strategická cesta byla postavena v letech 1933–1935 válečnými zajatci z Paraguaye a spojila hlavní město s bolívijskou částí Amazonie. Na kritickém, 45 km dlouhém úseku nenajdete asfalt. Cesta je tak úzká, že vyhýbání protijedoucích vozidel bylo velkým dobrodružstvím. Dnes je doprava odvedena na nedalekou novou asfaltovou silnici a zde se prohání jen pár bláznů toužících po zážitcích, dobrodružství a čarokrásné přírodě. Srázy, padající do údolí, jsou místy až 600 metrů hluboké. Každý rok, zde spadlo do údolí v průměru 26 autobusů, nákladních či osobních aut. Výsledek? Až 300 mrtvých ročně! Šance přežít pád do bezedné propasti byla prakticky nulová, což dosvědčují četné pomníčky a kříže po stranách silnice. Těch 45 km vedoucích hustou džunglí, do města Coroico, jsme si i přes veškerou nepřízeň počasí užili. Nakonec byly ty „mokré“ fotografie a průjezdy pod četnými vodopády zajímavější, než měla skupina jedoucí jen pár dní před námi. Na rozdíl od nich, nám ovšem hrozilo mnohem větší nebezpečí sklouznutí do hlubokých údolí.

Salar de Uyuni

Posledním lákadlem Latinské Ameriky, je pro nás bolívijské solné jezero - Salar de Uyuni. Největší solnou pláň světa chceme samozřejmě přejet v sedle svých motocyklů. S blížícím se jezerem a častým deštěm, někdy i pěkně prudkou bouřkou, v to ale věřím čím dál méně. Varování místních by jistě nebylo dobré brát na lehkou váhu, a tak jezero objíždíme v jeho rozlehých prosáklých zátokách.

Jára Šíma - Jižní Amerika

Místy zkoušíme jízdu po okraji solného jezera, které je pokryto až patnácticentimetrovou vrstvou slané vody. Stovky kilometrů po pistách, ale i zrádným bahnem v blízkosti jezera, skončily na bolivijsko-chilském přechodu, který byl k naší smůle jen pro pěší. Nakonec ale byla s celníky řeč. Zabralo, že na zbývajících 2200 km do Santiaga de Chile, a také naložení motocyklů zpět do kontejneru, nám zbývají už jen dva dny.

Jára Šíma - Jižní Amerika

Za šest týdnů na svém čtvrtém kontinentu si tak obtěžkané BMW F 800 GS, připsalo náročných 15 150 km. Zvládlo je bez jediného zaváhání, a to i přesto, že ve chvíli dojezdu do Santiaga, bylo na počítadle přes 138 000 kilometrů.

‹   Promítání v Bukové                                                                                                                 Latinskoamerická premiéra   ›

 

 

 

Reklamní bannery

Veškerý obsah tohoto webu je chráněn autorským zákonem č. 121/2000 Sb a jeho kopírování bude trestně stíháno.