Latinskoamerická premiéra

Latinskoamerická premiéra

Letadlo právě dosedlo na runway a pomalu roluje k hlavní budově letiště chilské metropole. Před dosednutím byly nádherně vidět zasněžené hřebeny And. Nechce se mi tomu ani věřit. Po dvouletém snažení projet si Jižní Ameriku a vidět kam se přesunula Rallye Dakar, jsem konečně zde. Motocykl už jistě čeká v přístavu Valparaiso? Takže zítra vyjedeme!

Jára Šíma - Latinskoamerická premiéra

Autor: Jaroslav Šíma Foto: autor

Jak se ovšem taková představa může v případě Latinské Ameriky rozcházet s realitou, se ukázalo hned v následujících hodinách. Je zajímavé, že mě Jižní Amerika, ten strašně vzdálený kontinent, nikdy moc nelákal. Jistě právě pro svoji vzdálenost od matičky Evropy. S motocykly v dlouhodobém testu dávám vždy přednost destinacím, které jsou dosažitelné v sedle motocyklu a zaručují tak využití každého kilometru. Ani s BMW F 800 GS, které zrovna sedlám za účelem dokončení dvětstětisícikilometrového testu, to není jiné a Afrika pro mě zůstává tou nejlepší volbou. Smůlou je ale změna teritoria pro pořádání slavné Rallye Dakar, po které si už dva roky stýskám a která se mi přestěhovala na druhý konec světa a ještě ke všemu na jižní polokouli. Nechtěl jsem, aby mých pět novinářských účastí a společných cest s dakarskou kolonou, nemělo své pokračování. Proto jsem to vloni zkusil do třetice.

 

Co nejlevněji

 

Ano, přesně tak zní moje heslo. Toužím vždy dokázat, že to jde i s minimem v kapse, ale v případě Jižní Ameriky bylo od začátku jasné, že to bude stát mnohem víc, než kdy před tím. Dosáhnout minima za přepravu, znamenalo dát dohromady partu lidí toužících po stejném cíli i když bylo předem jasné, že postupně dojde k našemu rozdělení na menší partičky s vlastními zájmy. Nakonec se podařilo z řad mých kamarádů naplnit čtyřicítkový kontejner, kde se tísnilo celkem osm motocyklů a také Jeep Wrangler Rubicon. Při rozpočítání na dvanáct osob vyšla přeprava mého motocyklu na zhruba 10 000 Kč s tím, že přeprava zpátečním směrem bude až o třetinu dražší. Nejlevnější letenku pořídíte jen málokdy pod 25 000 Kč a potom už záleží na vás a vašich potřebách. Řeči o tom jak je v Jižní Americe levně, se brzy ukázaly být báchorkou těch, kterým na nějaké té koruně nezáleží. Mluvíme-li o Chile a Argentině, tedy oblasti ve které jsme se pohybovali bezmála celý první měsíc, není tu nic levnějšího než u nás doma a dokonce ani ten benzín, jak jsem marně očekával. Možná to může lehce platit pro Argentinu, ale tam jsme se často setkávali k mému velkému údivu spíše s tím, že benzín nebyl vůbec. Naštěstí to platilo jen pro některé benzínky a ne pro celé území toho obrovského státu. Jen těžko jsem „skousával“, když třeba cena nejlevnějšího toustového chleba byla čtyřnásobkem té naší a párek v rohlíku stál klidně až 40 korun. Ale i zde postupně najdete levnější sortiment, jen to dá trochu víc toho hledání.

 

Rovnou do stávky

 

Naplánované jsme to měli hezky. Jeden den přílet, druhý den vyjet s motocykly z kontejneru jižním směrem a ještě ten den mít Santiago daleko za svými zády. To by ale nesměl být člověk v Latinské Americe. A nebo, že by ta třináctka? Celou dobu příprav a plánování jsem se obával, co nám ta třináctka v datu přistání (13.12.) přinese. Jsem totiž dost pověrčivý, ale když jsme šťastně dosedli po přeletu Atlantiku na druhé straně jihoamerického kontinentu, spadly ze mě všechny obavy. Už cestou z letiště jsme se v metru dozvěděli o stávce státních zaměstnanců, že by se to ale týkalo přístavu, přístavních dělníků a nakonec i celnice, to nás nenapadlo. O to zdrcující byla večerní informace, že k motocyklům, se jen tak nedostaneme. Zkrátím to. Těch osm dní v Santiagu bylo opravdu o nervy. Situaci neurychlila ani pomoc českého zastupitelství i když za velkou snahu a psychickou podporu jim patří náš velký dík. Čas se vlekl, poznávání šestimiliónového města nebylo mým cílem a každý den jsem navíc přicházel o najeté kilometry, kvůli kterým jsem celou tuhle latinskoamerickou akci vlastně vyvolal. A to nemluvím o účtu za hostel, kde jsme byli všichni svorně ubytováni. Ještě, že ti bohatší z nás si půjčili auto z půjčovny a podnikali jsme výlety po okolí. Tak jsem poznal třeba přenádherné historické Valparaiso s jeho největší atrakcí – vysutými výtahy a lanovkami, které přepravují místní i turisty po zdejších prudkých svazích. Nebýt Emy a Vlada (tímto jim ještě jednou děkuji), určitě bych při tom nekonečném čekání na motocykl, puknul vzteky.

 

Konečně v sedle

 

Po osmi dnech čekání konečně stojíme před odpečetěným kontejnerem. Technika funguje, děláme první a zároveň poslední společné foto a potom už co nejrychleji na jih, toho nejužšího a zároveň nejdelšího jihoamerického státu. Počáteční jízda dálnicí č. 5 je více než nudná, ale kilometry tu alespoň ubývají. Jen občas se zdržíme průjezdem skrz mýtnou bránu. Nad poplatkem ve výši 500 peset někde jen mávnou rukou. Royal Enfield Vaška Houfka (to je ten co se mnou byl s Pionýrem na Růžovém jezeru v Senegalu) s námi drží celý den statečně krok i když je to jen třistapadesátka a Vašek veze i svou statečnou přítelkyňi.

 

Já jsem zase šťasten, že na tachometru BMW přibývají cenné kilometry. Na začátku v Santiagu jich tam bylo 123 600, škoda toho týdne. I tak je to ale docela fofr. Za necelých 24 měsíců a už na čtvrtém kontinentu, tak takový test tu ještě nebyl. Cestou navlékáme jako korálky turistické zajímavosti. Jednou jsou to nejširší vodopády Saltos del Laja, jindy zase zdejší nejvyšší vodopád Saltos del Indio. U cedule Los Angeles zůstávám klidný. Ne, nezabloudili jsme, je to běžný jev. Severoamerické nebo ještě častěji, španělské názvy měst jsou zde běžnou záležitostí. Třetí den už brázdíme Patagonii. Ovzduší je tu mnohem chladnější, všude spousta jezer, špičky hor jsou pokryty sněhem, začíná i obávaný silný vítr a často nad námi visí černé mraky, ze kterých i několikrát denně vydatně sprchne. V tomto cípu potkáváme spoustu motorkářů z nejrůznějších končin světa. Mají jediný cíl – Ushaui, je nejjížnější chilské město, dál už je jen voda a nejbližší pevninou je Antarktida. Tam ale my (já a Jirka Jansa s Caponordem) už nedojedeme. Zbyla už jen skupinka čtyř motocyklů, ale i my se dělíme. Naší prioritou je Dakar a Buenos Aires je ještě setsakramentsky daleko. U Tres Lagos přejíždíme kontinent v jeho šířce po zdejších prašných, někdy kamenitých cestách a po břehu Atlantiku míříme co nejrychleji severním směrem. Spíše než vynechání Ushuai z plánu, mě mrzí, že jsem se v Ohňové zemi musel vzdát i návštěvy města Punta Arenas. Velmi mě zde totiž lákalo setkání s chilským výhradním dovozcem pneumatik Mitas, tak třeba příště.

 

Dakarské shledání

 

Příjezd do Buenos Aires byl po těch nekonečných stovkách a tisících kilometrech nudnými argentinskými rovinami, které nám zpestřovaly alespoň pojízdné vraky (argentinský vozový park mnohdy působí jako oživlé muzeum) velkým zážitkem. Buenos Aires je opravdová megametropole. Obával jsem se, jak tu budeme bloudit a jak bude projetí obrovského města složité, ale opak byl pravdou. Perfektní značení a čtyř, šesti i osmiproudé bulváry s obrovskými kruhovými objezdy, dělají průjezd městem hračkou. Tak jsme po devíti dnech, během kterých jsme projeli mnoho náročných cest jižního cípu Latinské Ameriky a na tachometrech našich motocyklů přibylo 5000 km, konečně na místě. Na tom místě, kde už za tři dny odstartuje nejslavnější dálkový maraton světa – Rallye Dakar. Clermont Ferand, Barcelona i Lisabon, tedy místa, kde jsem sledoval předchozí starty této slavné rallye, jsou proti téměř patnáctimiliónovému Buenos Aires, vesnicí, ale i zde se teprve staví startovní rampa, což tisíce lidí včetně nás, sleduje s velkým zájmem. My ovšem s tím rozdílem, že se přímo na rampě můžeme vyfotografovat. Ihned poté se kolem nás srotí roj místních a oslavují nás, jako bychom už měli Dakar vítězně za sebou. Nadšení pro rallye a jeho účastníky a především pak pro favority a domácí jezdce, je zde až neuvěřitelné. Každý se s nimi chce pozdravit, vyfotografovat, zahlédnout je, poplácat a pokud zrovna nejsou tyto závodnické špičky v dosahu, „použijí“ místní klidně i toho, kdo je zrovna po ruce. Po celých příštích 10 dní jsme si této „slávy“ nadmíru užívali, vždyť už jen to vzdálené a malé místo ve středu Evropy, odkud jsme přijeli, je tím, co dovedli Argentinci i Chilané náležitě ocenit. Našimi radostmi byla zase setkání s našimi kamarády a závodníky, které jsme sem přijeli sledovat a podpořit v jejich nelehkých sportovních bojích. Prvním na koho jsme u jeho nově připravené čtyřkolky narazili, byl pětinásobný dakarský vítěz, Pepa Macháček. A pak už šlo v prvním přejímkovém dni jedno známé jméno za druhým. David Pabiška se svým parťákem Ivanem Jakešem, ale i na yamaze jedoucí Jan Veselý, nebo další náš čtyřkolkář Martin Plechatý, či jak se později ukázalo, výborně jedoucí Slovák Svitko. Nemohu ale nezmínit i setkání s dalšími Čechy i když měli těch kol pod sebou trochu víc. Ať už to byl Aleš Loprais, Marek Spáčil nebo Láďa Fajtl, bylo to vždy radostné setkání. Vždyť jsem všechny tyto dakarské matadory viděl v pořádné akci naposled v Africe. Nakonec musím zminit ještě dva velké závodníky, kteří se zde ale letos ukázali ve zcela jiném světle. Bylo pro mě velkým překvapením, když jsem hned v první etapě zahlédl Hondu Varadero a Yamahu Super Ténéré s českými čísly a ještě větším, když jsem se dozvěděl, že za řídítky jsou Dušan Randýsek a Míra Zapletal. Oba dva se po vážném loňském zranění zatím nemohli zúčastnit Dakaru jako závodníci, tak se rozhodli si ho prohlédnout tentokrát z úplně jiného úhlu.

 

Jiný kontinent, jiný Dakar

 

Již vloni a předloni jsem si myslel, že si tu úžasnou diváckou kulisu jakou poskytuje nejslavnějšímu vytrvalostnímu závodu Buenos Aires, dokáži představit, když mi ji tak nádherně přenáší až do mého obýváku televize. To jak jsem se mýlil jsem poznal až v nabitých ulicích, kde se tísnily davy diváků, kteří šíleli u každého jména, které moderátor postupně vyvolával. Městem to ale zdaleka nekončilo. Když jsme společně se závodníky vyrazili po trase první etapy do 337 km vzdálené Victorie, zjistili jsme, že celou trasu lemují špalíry diváků. Ti tu vydrželi čekat dlouhé hodiny i na toho nejposlednějšího závodníka. V následujících dnech jsme projeli s Dakarem spoustu míst a měst a já začal poznávat ty obrovské proměny, které Rallye Dakar na jihoamerickém kontinentu prodělala. Už v parkovišti strojů v Buenos Aires mě překvapilo nezvyklé množství doprovodných vozů, těch obrovských amerických trucků, které díky tomu, že v blízkosti závodní trasy je vždy kvalitní asfalt, mohou vézt mnohem větší množství potřebné techniky, která je tak závodníkům (tedy těm, kteří si to mohou dovolit) mnohem snáze přístupnější. Velkou roli hraje v Latinské Americe i to, že i když závodní trasa vede naprostou pustinou, je vždy v dosahu civilizace a s ní možnost pořízení pomoci – to je ten největší rozdíl oproti Africe. A s tím souvisí i luxus, kterým je ubytování závodníků a účastníků v nejrůznějších rekreačních a sportovních ubytovacích kapacitách, třeba v Tucumanu dokonce na místním hipodromu. Tak tohle má do kouzla a odůvodněného pocitu opuštěnosti uprostřed saharské pouště s jediným luxusem v podobě stanového bivaku, několika provizorních latrýn a sprch, opravdu daleko. Tím ovšem nijak nesnižuji hodnotu bojů, odehrávajících se na náročných tratích vedených vysoko v Andách či v rozpálené poušti Atacama. Ti, kteří spatří cíl jsou opravdový hrdinové.

Jára Šíma - Latinskoamerická premiéra

Až na vrcholky hor

Až do Tucumanu to byla nudná jízda všudy přítomnou pampou, cestou do San Salvador de Jujuy se začala silnice zvedat a kolem už byly vidět vysoké vrcholky And, ale to, co zažilo moje BMW cestou do Calamy, to tu ještě nebylo. Stoupání v nekonečných serpentýnách přes hlavní hřeben And nás přivedlo až do průsmyku s nadmořskou výškou 4170 m. Nikdy jsem s osmistovkou tak vysoko nebyl a divil jsem se, jak to motocykl zatěžkaný dvěma pasažáry a šesticí zavazadel, hravě zvládá. Nebyl to, ale jen tento přejezd. V náruči čtyřisícových hor jsme se pohybovali celý jeden den a na celním přechodu zpět do Chile, přišla lahůdka v podobě Paso de Jama s výškou 4320 m. Docela velkým problémem tu byla dostupnost benzínu, ještě, že Jirka měl stále v pohotovosti kanystr, já už bych ho neměl ani kam upevnit. No a i zde platilo stejně jako v Africe, že čím větší nedostupnost, tím dražší benzín. A tak jsme ač neradi, dali v tomto veleopuštěném místě za drahocenou tekutinu téměř dvojnásobek. No a pak už přišlo nejsušší místo světa – poušť Atacama. Škoda, že už v tuto dobu byla velká část vzorku pneumatik Mitas E-10 nenávratně pryč. Není divu, vždyť ze Santiaga de Chile máme nejeto už hodně přes 8000 km.

Jára Šíma - Latinskoamerická premiéra

Po kouzelném sledování dojezdu uprostřed pouště před Aricou, kde nám udělal největší radost Aleš Loprais, když to Rusům „nandal“ a v nejlepším světle se ukázal i Svitko se nemohu zbavit vzpomínky na smutného Pepu Macháčka. Toho zde „vypeklo“ GPS, a tak ho budu pořád vidět jak do něj po dojezdu zuřivě buší pěstí. Mnoho a mnoho pocitů a vzpomínek se mi z tohoto argentinského výběžku ještě vybavuje, ale po dni volna v Arice přichází rozloučení s Rallye Dakar a také našich dalších 22 dní na jihoamerickém kontinentu. Ty nás zavedou do Peru a Bolívie, ale to už je jiný příběh a o tom až někdy příště.

‹   Jižní Amerika                                                                                                                                                       Norsko   ›

 

 

 

 

Reklamní bannery

Veškerý obsah tohoto webu je chráněn autorským zákonem č. 121/2000 Sb a jeho kopírování bude trestně stíháno.