Rovníková Afrika

Rovníková Afrika

4° od rovníku

Rovníková Afrika

 

Sedím na břehu řeky Niger, hlavu smutně v dlaních a přemýšlím co bude dál. Na původní cíl, mýtické město Timbuktu v severní části Mali, musím zapomenout. Naštěstí mě napadá náhradní plán. Přesunu se do rovníkového pásma. Počítám volné stránky v pasu a vyrážím do centra Bamaka, na výlet po ambasádách.

Timbuktu – to slovo zní dálkou, tajemstvým nepoznaného i dobrodružstvím. Kdysi významné město za řekou Niger v severní části Mali. Město naprosto odříznuté od okolního světa, zato neustále pod útokem větru, který přináší do jeho ulic, jemný písek z okolní Sahary. Timbuktu – to je to město, kam kdysi směřovaly velbloudí karavany, naložené solí a zlatem a kterým trvala cesta středem Sahary z Marocké Zagory, pověstných 52 dní. Už v roce 2007 jsem byl nedaleko. Nakonec jsem ale v Mopti uhnul do prava a dal přednost dogonské oblasti.

Letošní rok měl být rokem návratu na onu křižovatku. Už jsem viděl v představách jak uhýbám vlevo, objíždím desítky jezer rozlitého Nigeru a po písečných pistách příjíždím k té široké a tajemné africké řece, kterou překonávám na letitém prámu. Ovšem jedna věc jsou představy, druhá skutečnost. V dnešním politicky a ekonomicky rozkolísaném světě, si nemůže být člověk svými plány jist nikde, tím méně v Africe.

V sedle KTM Adventure

Rovníková Afrika

Díky společnosti CEE, výhradnímu bratislavskému zastoupení značky KTM, se mi podařilo získat pro cestu ten nejvhodnější motocykl. A tak si v polovině ledna v sedle dvouválce KTM 990 Adventure v modrých dakarských barvách a s dakarským logem k jubilejnímu 30. ročníku této největší pouštní rallye světa, brázdím marocké cesty a směřuji na oblíbenou Západní saharu. Právě zde, při tankování v Lemsidu, mi Ital jedoucí na Yamaze 660 Ténéré do Beninu, oznamuje, že nepokoje na severu Mali sílí a že hlavní trasy obsadilo vojsko, aby zabránilo vjezdu turistů.

Připomněl mi tím zprávu z loňského prosince, kdy přímo v centru Timbuktu proběhl ozbrojený únos čtyř turistů, přičemž jeden z nich byl pro kladení odporu na místě zastřelen. O pár dní později se podobná situace opakovala v Hombori a ve městě Gao. Samozřejmě, že jsem touto informací neznepokojoval rodinné příslušníky, ještě méně zapůjčitele motocyklu a doufal, že se situace do mého příjezdu uklidní. Opak byl pravdou a první náznaky jsem zažil na vlastní kůži už v Mauritánii. V prozatím pro mě vždy volné zemi jsem byl v jihovýchodní části směrem k malijským hranicím, dvakrát v podvečerních hodinách zastaven a přinucen přenocovat na vojenském stanovišti. Noční jízda touto krajinou, prý není bezpečná. Jasně, že jsem protestoval. Před sebou spoustu kilometrů a omezený čas, ale nebylo mi to nic platné. Po zastavení totiž následovala kontrola dokladů a jejich zadržení.

Nastal čas změn

Na malijských hranicích bylo cítit napětí a brzy přišla informace, že občanské nepokoje zasáhly Bamako a v ulicích se objevily tanky. Pravdivost potvrdily zanedlouho kolony aut s policejními doprovody, které pod majáky opouštěly hlavní město. Tak do tohoto já jedu? Až teď jsem si naplno uvědomil, že na Timbuktu, Gao a Hombori, mohu tentokráte zapomenout.

Na radosti mi už vůbec nepřidala informace ve večerních zprávách, že na severu Mali se tvrdě bojuje. Proti povstaleckým bandám, totiž poslal (v době psaní článku již sesazený) prezident Touré, armádu. Honem pryč, to je jiné Bamako, než jsem ho zažil před pěti lety. I to honem, ale nakonec trvalo čtyři dny. Právě tak dlouho mi trvalo sehnat nutná víza pro novou oblast, kam jsem se chtěl odsunout a nahradit tak původní plán. Asi největším oříškem bylo Pobřeží slonoviny. Chybělo pozvání a především očkovací průkaz s potvrzením o vakcinaci proti žluté zimnici. Ale i to se podařilo díky novinářskému průkazu druhý den překonat a s téměř zaplněným pasem jsem mizel co nejrychleji (což tedy u KTM není problém) do sousední Burkiny Faso. Mimo zastávky v oblasti, kde se objevilo zlato, a kde jsem mezi místními kopáči strávil neuvěřitelné odpoledne, nebylo pro mě v Burkině nic nového. Průjezd nezajímavým a nově dopravou přetíženým hlavním městem Ouagadougou vyšel na noc. Musím přiznat, že jsem byl rád, když jsem ho měl, téměž otráven splodinami, za sebou.

Divokým Togem

Havárie v horách Toga jsou na denním pořádku

Ráno mě čeká naprostá novinka v podobě Toga, jednoho z nejmenších afrických států. Úzká, místy jen 60 km měřící nudlička, vede od burkinských savan až k Atlantiku. A právě těch 700 km směrem na jih se chystám překonat. Že na to padne více než dva dny, chápu hned za hranicemi. Silnice je rozbitá, těžké náklaďáky ji rozjezdily do neuvěřitelné šíře a brzy přichází nečekané překvapení – tožské hory. Nijak vysoké, zato strmé a stoupání do nich dělá problémy právě již zmíněným náklaďákům. Všude je cítit spálené brzdové obložení a pohled dolů do údolí, připomene ty, kteří to neubrzdili. Nebýt zastávky na Coca-colu, možná bych se do jedné takové nehody přimotal. Když přijíždím, tak se z náklaďáků zaklíněných v soutěsce, ještě kouří. Doprava stojí, protáhnu se jen já s motocyklem, ostatní mají na dlouhé hodiny smůlu.

Nemohu také zapomenout na večerní návštěvu jedné křesťanské vesnice v tropické oblasti. Dřevěný kostelík plný k prasknutí a pouhých pár set metrů od něj zuřil lesní požár. Ten už olizoval domy na okraji vesnice. Místo hašení, ale celý kostel prozpěvoval jednu motlitební píseň za druhou. Škoda, že nevím, jak to druhý den ráno dopadlo? Zda Pán Bůh jejich prosby vyslyšel, nebo vesnice lehla popelem?

Problémem pro mě byla v cestě stojící Ghana. Čekat další dny na vízum v Bamaku už nebylo možné, a tak jsem vše vsadil na jednu kartu. Musím ho získat na hranici. Vracet se stejnou cestou a objíždět Ghanu obloukem by se mi opravdu nechtělo. Pokusil jsem se dokonce v horách deštného pralesa o černý přejezd hranice, ale stejně tam celnice byla. Tam ovšem víza nedávali, takže jsem musel zpět a přes Lomé na hraniční přechod Aflao. Zde začala velká komedie, jejímž cílem bylo uplácení. Nakonec, ale vízum do pasu stejně padlo i když jen průjezdní. Ve státě nazývaného za mého zrození Zlaté pobřeží a ještě před tím Ašantská říše, došlo konečně i na výměnu oleje. Servisní interval jsem přetáhl „jen“ o dva tisíce kilometrů. Díky náročnějšímu terénu, jsem se se spotřebou přehoupl už přes sedm litrů.

Nejjižnějším pobřežím

Hlavním bohatstvím Pobřeží Slonoviny jsou kakaové boby, pravě jich mám na hlavě 60 kg

Mým třetím novým státem, je Pobřeží slonoviny. Očekávám zde největší zážitky a brzy zjišťuji, že mé přání bude nalněno. Nedaleko od hraniční závory, kde je mi dokonce dovoleno fotografovat a vojáci se samopaly mi ještě rádi pózují, přijíždím do města Grand Bassam. Všude kolem silnice vysoké palmy a za nimi krásné písečné pobřeží Pobřeží slonoviny. Už jsem na pláži i s KTM a musím vyzkoušet vody zdejšího zálivu Guinejského zálivu. Je to paráda. Zlatavý píseček, voda tak akorát a teplota vzduchu kdesi u čtyřicítky. Co víc si přát? Abidjan, coby administrativní centrum země, je krásné, moderní město a jelikož zde hledám senegalskou ambasádu, poznávám jej dost zevrubně. Když poslední volnou stránku v pasu zabralo senegalské vízum, protože místo, kde končily africké Dakary přece musím s KTM navštívit, nabírám západní směr a podél pobřeží mířím do města Tabou. Asi 80 km před ním, stavím stan na pozemku Itala Louighiho, který se tu před 20 lety zapomněl s jednou hezkou černoškou. Čím častěji se střídá asfalt s nezpevněnou vozovkou, zjišťuji, že Pobřeží slonoviny je jedna velká plantáž. Všude kolem mě jsou řady palem, keřů a stromů. Vždyť je také tato země první na světě v produkci kakaa. Pomalu se blíží nejzápadnější cíp země u hranic s Libérií. Ve město Tabou jsem pouhé 4° od rovníku. Je to prozatím nejjižnější bod mých afrických cest. Postupně zjišťuji, že saharské suché horko snáším mnohem lépe. Zde se na mě při těch teplotách přes 40° C lepí prach a špína. Každý večer peru prádlo a dres, který je oranžový od zdejších písků a hlíny. A to nejhorší teprve přijde při náročné cestě deštným pralesem, podél liberijské hranice.

 

Adventure je dobrodružství

Za dosavadních 10 500 km od startu z Barcelony, jsem si užil nespočet krásných pist a nezpevněných cest, na kterých mě LC8 přesvědčila o svém sportovním podvozku i výbušném motoru. Na příštích kilometrech přišlo vše dvojnásob vhod. Místy suchá, místy mazlavá hlína. Jindy obrovské louže, kterým se stejně jako přejezdům řek a říček, ne vždy dalo vyhnout. Vyjeté koleje klidně i metr hluboké. Cesta čerstvě prosekaná mačetama široká sotva na průjezd motocyklu, jindy zase otevřená krajina, vždy ale plná zeleně s nespočtem vzácných stromů. Taková byla cesta podél liberijské hranice, kde jsem byl podezřelým živlem, proto na častých policejních kontrolách vždy dlouho vyslýchán.

Téměř všude je zde k dostání benzín i když samozřejmě z láhví. Je tu totiž nečekaně velký pohyb maloobjemových motocyklů. Tyhle úseky si budu dlouho pamatovat a škoda, že je to tak daleko. Jezdil bych sem častěji. K tomu spaní ve vesnicích, kdy vás ráno celá vesnice bedlivě sleduje od natahování ponožek až po nasazení přilby. Stravování s domorodci, kdy neodmítnete podané, protože oni to také jedí. Prostě paráda a pohoda i když je to více než náročný způsob cestování. Najednou vše končí, stejně jako to začalo. Fotografování s celníky, zvedne se bambusová závora a tisíc kilometrů nejkrásnější trasy z celého afrického dobrodružství, skončilo. Před sebou ještě dlouhých 9500 km, ale vy, kteří jste mě zastihli na brněnské výstavě, víte v předstihu, že vše dobře dopadlo a já si svých letošních 20 080 km v sedle KTM 990 Adventure úžasně užil.

‹   Itálie                                                                                                                                            Sibiřský dvojboj 1. část   ›

Označeno v Cesty

 

Reklamní bannery

Veškerý obsah tohoto webu je chráněn autorským zákonem č. 121/2000 Sb a jeho kopírování bude trestně stíháno.