Sibiřský dvojboj 2. část

Sibiřský dvojboj 2. část

Po dosažení Vladivostoku je Bajkal mojí druhou hlavní metou na dvouměsíční cestě Ruskem. S jeho průzračnou vodou jsem se setkal už při cestě z Bratsku podél BAMu. To však byla jiná situace. Na rozdíl od chladného dne v Severobajkalsku a Nižněangarsku, je zde na písčité pláži v obci Babuškin teplo, a tak využívám sklonku dne k příjemnému vykoupání. Bajkal – to je totiž něco jako pohádka.

 

Jaroslav Šíma, foto autor

 

 Úžasně náročný, zároveň krásný a bohatý na vřelá setkání s dobrosrdečnými Rusy, ale i nadmíru nebezpečný v místech, kde hrozilo propadnutí na prohnilých letitých mostech, nebo srážka s vlakem při překonávání železničních mostů a v neposlední řadě hrozba utopení elektronikou nabitého motocyklu v mnoha brodech a zatopených cestách, které se nedaly objet, protože mimo ně, za vysokými zátarasy zase hrozily bažiny. Tak takový byl úsek mezi městy Usť-Kut a Tynda. Už samotný pohled do mapy, kde v těchto místech spatříte jen úzkou černou linku značící trať Bajkalsko-amurské magistrály, železnici známou pod zkratkou BAM, poodhalí složitost zdolání cesty, kterou jsem si jako první Čech vybral pro „zpestření“ cesty do Vladivostoku. Možná si i dokážete představit jak jsem byl šťasten, že mám s plně naloženou osmistovkou BMW tuhle nejextrémnější část cesty za sebou. Zároveň jsem ale na jejím konci ve městě Tynda, tedy tam, kde jsem po bezmála 2000 km narazil opět na normální silnici, dobře věděl, že po tomhle dobrodružství se mi bude setsakramenstky stýskat. Místa jako Magistralnyj, Nižněangarsk, Severomujsk, Taksimo, Čara, Juktali, Larba nebo Kuvykta mi zůstanou již navždy vryta v srdci.

 

Ale Rusko má pro svou velikost jednu obrovskou výhodu. Dobrodružství na vás číhá i v místech, kde byste jej normálně nečekali. Ze znovuobjevené asfaltky se netěším dlouho. Za Tyndou začíná opět děravá gruntovka a noční jízda za deště přináší nejedno nebezpečí. Na strašidelně působící světýlka v hluboké noci daleko od silnice dostávám vysvětlení až v Solovjevsku, kam dorážím po půlnoci. Pro jihoosetijce Juru, který zde provozuje ubytovnu jsem obzvláště vítaným hostem. V Praze měl kamaráda a se mnou mu svitla naděje, že by ho mohl znovu najít. Solovjevsk je zlatý důl, a to doslova. Za 140 let (tak dlouho se zde zlato těží) se ho zde vytěžilo už přes 210 tun. Tak to byla ta noční světýlka v dálce? No vidíte a já myslel, že je zlato jen na Kolymě. Bohatství zde ale budete hledat marně. Dřevěné domy na spadnutí, cesty v katastrofálním stavu, po kolena bahna. Jedinou vymožeností jsou dům od domu venkem vedené žlutě natřené trubky s plynem (stejně se zde topí dřevem, protože to vyjde levněji) a momentálně probíhající rekonstrukce školy, kde se propadla střecha.

 

 

 

Stále na východ

 

Přesun o 30 kilometrů na hlavní trasu do Never představoval posun v čase téměř o jedno století. Nově zbudovaná asflatka jako když střelí, perfektní značení, moderní benzinky s možností občerstvení, bezproblémové tankování kartou. Jízda východním směrem do 1200 km vzdáleného Chabarovsku jednotvárnou tajgou je tím pádem, ale značně nudná. Tedy byla by, kdyby. Kdyby byla cesta dokončená v celé její délce a kdybych si občas nějaké to zpestření nenašel sám. Jedním z nich byl třeba večer mezi stavebními dělníky v Šimanovskoje, kde mi poskytli kabinu nákladního vozu Hino k poklidnému noclehu. Někdy přijde zpestření zcela nečekaně až překvapivě. Jako třeba když jsem se na silnici setkal s 57 letým Viktorem Chvanem, Jakutem z Komsomolska na Amuru, který se vracel z Mongolska na své jednoválcové Yamaze Serow o objemu pouhých 225cm3. Potěšení mě zalilo od hlavy k patě, když z jeho úst na další zastávce po asi půlhodinové společné jízdě vyšlo: „Jaroslav, to naverno ty, kto jechal na Jawe 125 do Dakaru.“ Nepíši ani otazník, protože v tu chvíli už byl Viktor zcela přesvědčen, že ten blázen, jehož článek četl v ruském magazínu Moto, musím být já a radost byla o to větší, když jsem se dozvěděl, že právě moje odvážná jízda na kapesním motocyklu (úmyslně jsem si vypůjčil toto oblíbené označení cestovatele Václava Potužníka), jej přivedla do sedla malé Yamahy. Říkám to pořád, že spousta peněz ve spojení s drahým a výkonným motocyklem, nemusí být nutně zárukou velkého dobrodružství. Volání dálek se dá vyslyšet v sedle jakéhokoli stroje. Vždyť i o BMW F 800 GS někteří (zhýčkáni litry a dvanáctistovkami) před touto cestou pochybovali. Zda to zvládne, zda je dostatečně silné, zda nemá málo koní, atd. Jen je třeba o něj pečovat a proto přišel v Birobidžanu čas servisu. Výměnu oleje Castrol, který jsem si po celou cestu táhl zbytečně sebou (k dostání i zde), jsem přetáhl jen o tisícovku, konečně jsem se zbavil přítěže v podobě pneumatik (na Mitaskách E-07 jezdím do této chvíle) a nějaké kilo ubylo i namontováním nové řetězové sady, kterou jsem vezl v hliníkovém kufru. Řetěz EK žadonil o výměnu už na BAMu. Po každém projetí brodu vydával nehezké zvuky a častým mazáním začala ubývat zásoba sprejů. Na zdejších rovinách to zvládal podstatně lépe, ale těch 25 500 km, které měl za sebou (mimo jiné i Afriku) už bylo opravdu dost a nepravidelné vytahání to potvrzovalo. Se vším si mladá obsluha servisu věděla rady, přezutí ani klíč na olejový filtr nebyl problém, na nýtování řetězu však připraveni nebyli, a tak přišla ke slovu dvě kladiva a „odborná“ práce (možno vidět na webu partnera testu – Motopoint), ke které jsem nikoho nepustil.

 

 

 

Nečekané zdržení

 

Kdo by řekl, že dnes ujedu jen 218 km? Pravda, mnoho času zabral servis, ve zbytku dne dojedu ještě do Chabarovska, kde jsem unešen pětikilometrovým mostem přes řeku Amur. Fotím a fotím, slunce zapadá, je třeba zajet za město a postavit stan. Na jedné z mnoha světelných křižovatek ale potkávám Panase, člena motoklubu Chabarovsk Shamans. Právě jede v sedle své VN2000 na klubovou schůzku. „Pojeď se mnou, představím tě a můžeš tam i spát“, zní lákavá nabídka. Tři společné kilometry se protáhnou na čtyři dny. Ve chvíli, kdy jsme už jen kousek od klubovny, cítím náraz z pravé strany a záhy se válím po asfaltu. A co je nejhorší? Bavorák, který klouže po silnici, dohání vpředu jedoucí UAZ, zachytává se za podběh zadního kola a auto jej táhne jako přívěšný vozík. Sedím na zadku uprostřed silnice a bezmocně sleduji to tragikomické divadlo. Nevím zda řidič reaguje na můj řev nebo na rachot hliníkového kufru drhnoucího asfalt, ale konečně zastavuje a já se s loktama od krve rozbíhám k motocyklu. Zaklíněné kolo, balšaja osmerka, jak to zhodnotily Rusové, vytržený drát, poškozený brzdič, křivé kotouče, určitě i vidlice; no je to bolestivější než moje lokty. A to ještě mnohé zachránil kufr SW-Motech, padací rám Givi a závažíčko řídítka. Nejhorší je ale skutečnost, že auto které mě srazilo, ujelo. Přesto jsem dopadl až moc dobře. Ten večer se během 20 minut totiž odehrály v Chabarovsku hned tři nehody motocyklistů a jediný já jsem vyvázl bez zranění. Zlomená noha druhého motorkáře ještě jde, ale co mají říkat pozůstalí po 30 letém řidiči Hondy Fireblade, kterému vjel do cesty z vedlejší osobák? S členy motoklubu Chabarovsk Shamans, kterých je jen chvíli po nehodě kolem mě víc než dost, získávám pomocnou ruku i přátelství. Lóňa a Sveta si mě berou na byt, prezident druhého motoklubu Chabarovsk Pistons zařizuje odvoz a následnou opravu a už čtvrtý den opouštím s novým vypleteným ráfkem, svařenými plasty a lehce srovnanou vidlicí, ale také s jedním nefunkčním brzdičem, tekoucí vidlicí (bohužel právě na ten jeden fungující brzdič) a zkřivenými říditky, křížem krážem projetý Chabarovsk.

 

 

 

Japonsko na dohled

 

Zbývá zdolat už jen Ussurijsk (to je tam co jsem se zbytečně obával setkání s usurrijským tygrem) a konečně mě vítá Vladivostok, největší i nejvzdálenější ruské velkoměsto, nazývané pro svou polohu Zlatý roh. V jeho případě nejde ani tak o nejvýchodnější jako spíše o nejjižnější bod mé cesty. Město nejen prohlížím (jak jinak než ze sedla motocyklu), fotografuji (ty zátoky plné odložených, nefunkčních lodí), ale zbývá čas i na koupání v Japonském moři. Místo u majáku naproti Ruskému ostrovu je k tomu jako stvořené. I odtud je vidět jak město prochází změnou. Velké stavební úpravy (mosty, silnice, budovy) má na svědomí budoucí světový summit. Vladivostok, ale není zdaleka posledním bodem mé cesty. Už další den jsem v Nachodce, která mě nadchla svými písčitými plážemi, ale já musím ještě dál. Tím nejvýchodnějším bodem je pro mě pláž Olga. Zátoka plná skal, jemný písek, průzračné moře, počasí přímo ideální, lákající k opalování, koupání a lenošení. Někde tam přede mnou daleko v moři leží Japonské ostrovy, mě ale nezbývá než se obrátit a vyrazit zpět na západ. Třistapadesát kilometrů dlouhá off-roadová spojnice z Kavalerova do Dalněrečenska s minimem civilizace, hustou tajgou a nádhernou krajinou mi opět připomněli dobrodružství na BAMu. Motocykl i moje oblečení od prachu a písku a už téměř 111 000 km na BMW, takový obrázek se naskýtá mým chabarovským kamarádům, které jedu pozdravit. Lóňo, Sveto, Kirille, Igore, Panasi a další. Udělali jste pro mě mnoho. Moc děkuji. Nebýt vás, neminula by mě trapná zpáteční cesta vlakem s naloženým motocyklem.

 

 

 

Od Číňanů k Bajkalu

 

Vyhledávám zajížďky, jak to jen jde. Za prvé nechci jet stejnými cestami a každý kilometr navíc je vítán. Proto nemohu vynechat Blagoveščensk, město ležící na Amuru, který zde tvoří hranici s Čínou. Fotografuji život na druhém břehu, ale nejsem o nic ošizen i zde, protože díky kvetoucímu příhraničnímu styku je dost Číňanů i zde, a to nejen trhovců, ale i těch, kteří se zde usídlili na stálo. Nechci napsat, že v úseku mezi Čitou a Ulan-Ude není nic zajímavého, ale díky téměř dokončené asfaltce označené jako M 55, zde jedu téměř luxusně a BMW polyká bezproblémově kilometry k vytouženému místu, ale těch téměř 3000 km nejde přeletět za den. Navíc, když jsem odchycen pohostinnými Burjaty, mimo jiné nemohu vynechat Leninovu hlavu na náměstí v Ulan-Ude a potkávám i spoustu těch, kteří do Vladivostoku teprve míří. Jako třeba Francouz Francis na TT600, který ale pokračuje do Japonska a potom Austrálie a Jižní Ameriky.

 

Mojí druhou hlavní metou na dvouměsíční cestě Ruskem je po dosažení Vladivostoku, blížící se Bajkal. S jeho průzračnou vodou jsem se setkal už při cestě z Bratsku podél BAMu. To však byla jiná situace. Na rozdíl od chladného dne v Severobajkalsku a Nižněangarsku, je na písčité pláži v obci Babuškin teplo, a tak využívám hezkého sklonku dne k příjemnému vykoupání. Bajkal – to je malá pohádka. Ale i pohádka může mít dramatický průběh. Jsem 45.den na cestě a tu noc na pláži mi není klidné vyspání přáno. Od desáté večer se stan zmítá v poryvech větru, střídavě prší, přichází výrazné ochlazení, obrovské vlny rachotí o kamenitý břeh, a to noční chvění pode mnou je určitě zemětřesení, které je zde v oblasti Bajkalu běžné. Své o něm ví kamarád Vašek Sůra, který jen půl roku přede mnou, zamrzlý Bajkal přecházel. Někdy nad ránem nejsem ani schopen vylézat a znovu a znovu kotvit stan, který na kamenitém břehu moc nedrží a vítr měnící se ve vichřici si s ním pohrává tak, že mám obavy, že včetně motocyklu skončíme ve vodách Bajkalu.

 

 

 

Zima za dveřmi

 

Probuzení pod zplacatělou troskou stanu přináší další nemilé překvapení. Jsou pouhé 3°C, což je o 25 méně než bylo navečer, když jsem se koupal! Balení ve vichřici je nelehký úkol a jen zázrakem nepřicházím o stan, pouze se zdeformovala konstrukce po které jsem v poslední chvíli instinktivně hrábl do vzduchu. Po odjezdu z pláže, kdy za hustého deště místy se sněhem, zjišťuji na palubním počítači, že teplota dále klesá, přemýšlím vážně o urychleném opuštění bajkalské oblasti. Co zde? Přál jsem si přece prosluněný a vyhřátý Bajkal, kde se vykoupu a naberu sílu na zpáteční cestu.

 

V Kultuku jsou prodavačky uzených omulů navlečeny v kožichách a z kamínek za jejich zády se kouří. Alespoň, že přestalo pršet. V lesních úsecích do Irkutska to pěkně klouže a náladu dostávám až v Kafé Praga, které se mi pár kilometrů před Irkutskem staví do cesty. Teď když jsem se nadechl „domova“, se cítím hned o trochu lépe a domů už tak nepospíchám. Při průjezdu Irkutskem je zase o poznání lépe, tak zkusím Listvjanku. Nebýt pro mě tohle výletní místo a proslulé lázně, vzpomínkou na místo, kde byli v roce 1964 naši cestovatelé Hanzelka a Zikmund nebo v roce 1990 plavci Novák a Venclovský, ani bych sem nejel. A udělal bych dobře. O turisticky atraktivní místo s moderními kýčovitými hotely, mnoha stánky a jinými lákadly, to opravdu není to, co tu hledám. Na zpáteční cestě podél řeky Ankary vychází sluníčko a já jsem ve vteřině rozhodnut naplnit svůj původní plán.

 

 

 

Olchon – cestovatelův ráj

 

Jsem asi první co projel celé Rusko, dokonce i zpět a nepíše ty hrozné story o všudypřítomné kousající havěti, zvané komáři. Ne, že bych je nezaregistroval, ale naříkat si nemohu. Nejvíce mě trápili právě tu noc při nehodě (jako bych toho neměl už tak dost), kdy je asi přilákala má čerstvá krev. Ani cestou na ostrov Olchon ani na něm, to nebylo s komáry nijak tragické. Než jsem zvládl ty kilometry prašnou a hrbatou cestou k trajektu, byl jsem opět řádně zaprášen, a to jim asi nechutná. Zajímavostí je jistě to, že za trajekt na Olchon se neplatí. Ta tři vozidla a pět osob, včetně mě a mého BMW, by stejně byl prodělkový podnik. Nevím jak v sezoně, ale začátkem září vládne na Olchonu klid a přesto, že kolem sebe slyším ruštinu, připadám si ve volné krajině s výhradně prašnými cestami a minimem provozu, spíše jako na mém oblíbeném Islandu. Tip od paní Sizové ze společnosti Moravia Contact (která mi jako obvykle zařizovala ruská víza), na ubytování u Nikity Bencharova v jeho kempu Homestead, neměl chybu. Dřevěné chatky s vyřezávaným zdobením ve stylu staré ruské vesnice, možnost plné penze za pár peněz a jen pár kroků k průzračné vodě Bajkalu do zátoky s typickým pohledem na skálu Šamanku, co více si může člověk přát. Ty tři slunečné dny na ostrově, kdy teplota dosahovala 30°C, opravdu neměly chybu. Jízda po písčitých cestách (někdy až moc písčitých, jako třeba ta na severní cíp ostrova), koupání na liduprázdných plážích či setkání s místními lidmi, na to vše nelze zapomenout stejně jako na mladého pravoslavného popa Sergeje, se kterým jsem vyzváněl na kostelní zvonici či pravou ruskou baňu, kdy jsem se každý večer poléval horkou vodou ve vytopené, dřevem obložené koupelně, nebo na chuť pečeného omula na bylinkách, kterého připravovala mladá Káťa spolu se svojí burjatskou kolegyní. To a ještě spousta dalších vzpomínek se mi vybavovalo při téměř 7000 km dlouhé zpáteční cestě, kterou jsem dokončil tam, kde jsem ji začal, tedy na uhříněveském náměstí. Tentokrát už u toho však byli nejen moji přátelé, ale i pan starosta Coller. Ono ujet bez problému (když nebudeme počítat tu nehodu a prasklou žárovku hlavního světlometu) 25 200 km, je prý výkon. No nevím, já jsem se jen hezky svezl.

‹    Sibiřský dvojboj 1. část                                                                                                                                                                                       1.000.000 Km   ›

Označeno v Cesty

Reklamní bannery

Veškerý obsah tohoto webu je chráněn autorským zákonem č. 121/2000 Sb a jeho kopírování bude trestně stíháno.